People of Barcelona

Jeden z posledních projektů do školy bylo taky Tema libre, neboli Volné téma, jak mnoho z vás vytušilo. Mým nejoblíbenějším objektem zájmu jsou lidi. Krásní, škaredí, zajímaví, vtipní, charismatičtí, ale hlavně s příběhem. Dlouho jsem se dneska přemlouvala, abych se zvedla a šla fotit. Styděla jsem se, byla jsem otrávená, nechtělo se mi. Ale musela jsem a všechno nakonec bylo úplně naopak. Dnešní odpoledne bylo jedno z těch nejpřekvapivějších. Bylo to takový to pomyslný nakopnutí zase začít věřit v to, že Barcelona nejsou jenom domácí úkoly, zkoušky a stres ze španělštiny. Poslední měsíce jsem začala být skeptická a hlavně zklamaná. Každý město se stane šedý a otravný, když si ho nemáte čas užít. Hodně jsem se mračila a místo toho, abych se šla ven usmívat, jsem seděla doma na zadku a půl dne prokrastinovala než jsem se dokopala "get the shit done". 

Dneska jsem si dala novoroční šestnáctolednový předsevzetí. Až mi zase bude smutno, půjde ven a budu se bavit s lidma. Sednu si zase vedle někoho na lavičku a zeptám se ho, jestli si ho nemůžu vyfotit. Vlezu do malé kytarové dílničky a zjistím, jak se vyrábí. Zkusím se naučit hrát na příčnou flétnu s úplně cizím člověkem v parku. 

Howg.

Popisky jsou v angličtině, protože Anna. Takže pro Annu:

This is one of the guys from the Paki's shop in my street. He looks really sad in this picture, but normally he smiles a lot, so maybe he just wanted to make the real atmosphere for the shot.

T: "Hi, can I take a picture of you and your dogs."

"Suuure, the hardest thing will be to keep them together."

T: "So you are just making guitars or also some other musical instruments?"

"And you are just studying journalism or some other stuff?"

T: "Is Spain a good country for guitars? Everybody plays here, no?"

"Not at all. Before, yes. No, nobody wants to play anymore."

"Do you want me with the scissors?"

This girl was sitting on the bench and listening to music. I came to her and ask her if she's here running or what. And if I can take her picture. So she stood up, let me have her picture taken and start running. Haha. I am her conscience. Or training watcher.

"I am feeding this birds every winter."

"I am 64! Really, you don't believe me, ok, I will show you my ID."

T: "Do you think I can look as good as you, when I will be the same age?"

"No."

"I have a dog somewhere here, but he doesn't like to take pictures." 

These girls were taking after-school jumping pictures, so I helped them to take some and they posed for me in exchange. 

"I am music teacher. I play on piano, I am also composing for movies. But I just decided I want to learn to play flute. I bought this silver one from my friend."

"Music is really important. It's a way to express yourself. And I thought it would be even better in the nature."

"You should try it!"

"Are you Swedish? jfbjefhef (something Swedish, Oskar and Kristin forgot to teach me this :)"

T: "You should take the picture with the skateboard and the book."

"Naaw, the book is really stupid."

"Like this?"

T:"Oh, you're from Sweden, that guy over there just told me I look Swedish."

"You definitelly look Swedish!"

T:"What you're doing here?"

"You know just skateboarding a lot and working a bit."

Nu nu

T:"Can you please stand close to the meat, I think the blood stains on your jacket really match it."

"What if I look stupid?"

I bought the juice for taking the picture :)

T: "What is this?

"It's a small boutique, hairdresser's and a workroom."

BALTHAZAR + THE VAN JETS

Našla jsem v příspěvcích jeden starej post o koncertu, kterej jsem zapomněla zveřejnit.
Protože tabulky na last.fm vypovídají o tom, že se mi to hodně moc líbilo, tady ho máte.

Středa večer. Po spoustě dnů venku z domu. Můj život je jedna velká domácí úloha a Paola s dvěma volnýma vstupenkami na guest listu je jediná cesta pryč. Dvě belgický kapely, o kterých jsem nikdy předtím neslyšela a poloprázdnej sál. Vzpomínám na Roxy a na malý klubový koncertíky a úplně paradoxně se cítím jako doma. Předkapela v čele s polonahým zpěvákem v teplákách, za který by se ani Freddie Mercury stydět nemusel, a postupně se do toho dostávám. Na řadu přichází Balthazar a na zakouřeným pódium se objevuje několik siluet. O pět tónů později jsem po uši zamilovaná do hlavního zpěváka v mikině Niagara Falls.

Oh, Barcelona.

Začátek prosince byl v Barceloně asi takovej.

Video by Tore.

Zpívání by Barbara Moleko.

READ ME

V poslední době není času nazbyt. Pokud vám chybí moje psaní a máte trošku prokrastinačního času nazbyt, čtěte zde.

A taky mě můžete sledovat na Twitteru :)

http://www.markething.cz/spanelsti-studenti-bojuji-proti-vysoke-nezamestnanosti-kreativitou

http://respekt.ihned.cz/c1-58617390-bourit-se-a-bojovat

30

UN FUTURO DIGNO

Ráno vstanu pár hodin poté, co poprvé zazvonil budík, ostatně jako každý den, kdy nemám přednášku. Po cestě do kuchyně pohladím Una, velkého psa v našem malém bytě, kterého si sem na pár dnů odložil bývalý přítel mojí spolubydlící. Postavím vodu na čaj, zaliju cereálie mlékem a vrhnu se k stříbrné elektronické krabičce, abych zkontrolovala, jestli se svět náhodou nezměnil, zatímco jsem spala. Že jsou na celém pyrenejském poloostrově stávky a manifestace, není žádná novinka, od té doby, co jsem před třemi měsíci přijela do Barcelony studovat Erasmus, už jsem jich zažila tolik, že se to na jedné ruce nedá napočítat. Dnes však probíhá stávka generální a média mají pré. V Madridu se střílí, v Tarragoně taky, ale všude jen gumovými projektily, takže je to prý dobrý. Neberu to nijak vážně, takových manifestací už tu bylo a ještě bude. Vždyť jen u nás na univerzitě studenti agitují téměř na každé školní události a není se čemu divit. Katalánský spolužák LLuís mi prozradil, že když před třemi lety nastupovat do prvňáku, platil za rok 700 euro. Dnes platí 2500. Několik jeho spolužáků se muselo vysněného titulu vzdát, protože na jeho získání jednoduše neměli „dinero“.

Když si jdu kolem čtvrté pro druhou snídani, přiběhne z venku spolubydlící celá vyděšená. Vypráví, že je celé město prázdné, obchody zavřené, dokonce Pakistánci na rohu, co nikdy nezavírají. Dušuje se, že potkala bandičku křičících týpků s šátky přes obličej. Nedá mi to, vezmu foťák a vyrazím do ulic taky. Město je ztichlé, mnohem klidnější a prázdnější než normálně, ale necítím se nebezpečně. Pořád se zde potulují turisti s Lonely Planet pod paží, děti jezdí na koloběžkách, obchody na Las Ramblas jsou otevřené. Dojdu až na Plaza de Catalunya a až tam uvidím masivní průvod, který se vydal na pochod městem. Lidí je tu nespočetně, ale všechno probíhá velmi organizovaně, dá se říci až mírumilovně. Nepočítám-li tedy tapetování budov bank plakáty s vyčítavými hesly a cákance barev ve stylu Jacksona Pollocka na barcelonské burze. Protestují důchodci, rodiny s dětmi za lepší budoucnost, studenti, pracující i vandalové, kteří se pouze chytli příležitosti. Nafotím hromadu fotek, nasaju atmosféru a vydávám se směrem k rakouské kamarádce, která nás dnes pozvala na domácí večeři.

A najednou se ocitám ve středu létajících kamenů a partičce Darth Vaderů. Ne, tohle není žádná vesmírná fantasmagorie, ale poctivé kameny hozené rozohněnou rukou a pár desítek policejních těžkooděnců v helmách a kombinézách přímo před největší gotickou katedrálou. Vidím na jedné straně ulice obrovský dav lidí, kteří se povzbuzují a troufají si čím dál blíž k té druhé straně, kde stojím já snad s celou policejní stanicí. Jeden z policistů se náhle rozběhl směrem k autu a za pár vteřin je zpátky s dlouhou černou puškou. V té chvíli se mi žaludek zachvěje tuším osmým stupněm Richterovi stupnice a o mrazu na zádech by se dalo říct, že přivanul při nejlepším ze Sibiře. Přeběhnu na stranu mezi hlouček ostatních – zbloudilých turistů, lokálů, zvědavých náctiletých kluků – a chystám se urychleně odejít. Ale něco ve mně nechce. Je zvláštní jakou moc má adrenalin, jak se v člověku, který tuší, že by měl jít možná radši domů, objeví nějaká zvědavost, jakési pokušení jít ještě o kousek dál, vyfotit ještě jednu poslední fotku, zůstat ještě o chvilku déle. Možná ve mě bude kus té špinavé, staré dobré novinařiny, možná dost dobře chápu, proč se někteří žurnalisti vydávají do válek a jako své poslání si vyberou žít v prachu, potu a krvi po boku vojákům, aby pak nabití vzrušením zasedli za stůl a všechno sepsali. Možná je v tom určitá forma úchylky, masochistické pokoušení, kam až se dá s adrenalinem v žilách dojít. Možná už taky dost dobře chápu, proč se cítím dobře v krizových situacích, kdy je jediná možnost zatnout zuby, sebrat se ze země a dělat, co je třeba. Adrenalin je hnací silou, a mě vehnal do ulic Barcelony mezi dav nespokojených obyvatel a jejich umělé terče. Někdo se přece musí obětovat jako beránek - za vládu, za banky, za korupčníky. A tak policejní sbor stojí podle rozkazů na místě a nechává na sebe házet kameny a petardy. A dav je bere zavděk, zlost je prý třeba si vybít a je vlastně jedno na kom. Na mrknutí oka mi policistů začne být líto. Jenže, jak by řekl známý psycholog Philip Zimbardo, takzvaný „luciferův efekt“ jde ruku v ruce s každým rozdělením moci a bezmoci, a tak se pod rouchem beránčím skrývá nepříčetný 90 kilový mužský, který bez meškání vystřelí nebo zbije gumovým obuškem křehkou dívenku. Koho je to potom vina? Vlády, policisty, dívenky? Davu?

Čekám až do konce, kdy baterka na displeji fotoaparátu bliká červeně a celá demonstrace se rozprskne do ulic. Támhle hoří kontejner a hasiči zkušeně zasahují, na cestě leží bota a z celého města jsou slyšet sirény. Město je špinavé, na zemi se válí sklo a odpadky, ale já vím, že už zítra ráno bude všechno vonět čistotou a nápisy na výlohách budou vydrhnuté. Patří to tak nějak k té jižanské nátuře. Bouřit se a bojovat a trochu dramatizovat. Ale aspoň je ve vzduchu cítit nějaký názor, nějaké přesvědčení. Myslím na Vánoce a na vůni mého pokoje doma v Česku a i když se mi stýská, mám vztek, že jediné, co v Česku nevoní, je právě ten názor. A někdo, kdo by si za ním stál.

(zatím jenom rychlý náhled z Flickru - výber bude brzo!)