Kudy kam?
Dostat se do Madridu ze začátku nevypadalo tak jednoduše, jak jsem si myslela. Vlaky se prý dají s předstihem sehnat levně přímo od vlakového dopravce
Renfe (do 100e), já jsem ale hledala něco na poslední chvíli, takže jsem našla jen lístky za zhruba 90e pouze tam. A to fakt nechceš. Letenky s Vuelingem 2 dny před odletem to samý, takže autobus za 32e od
Alsa vypadal jako nejlepší možnost. Jenže cesta tímhle supr trupr vozítkem trvá zhruba 8 hodin. Pud sebezáchovy mi nařídil hledat dál. Nakonec jsem dostala skvělej tip na "coche compartido" aka spolujízdu na stránce
BlablaCar. Dají se tam na poslední chvíli najít řidiči, co chtějí podělit náklady a třeba si o po cestě s někým popovídat. Časy odjezdů jsou velmi různorodé, takže pokud máte flexibilní itinerář tím líp. Chce to ale jednat rychle, protože auta se hned zaplňují a tak mnohokrát dostanete omluvný mejl, že už je plno. Nám se poštěstilo najít super řidiče a ještě mi v den odjezdu volali další dva, které jsem oslovila, a na poslední chvíli jim vypadl člověk. Někdo může namítnout, že jet s cizím člověkem je riskantní, v tom případě doporučuju projet si hodnocení ostatních cestujících na konkrétního řidiče. Náš byl úplný nováček, tak jsme to riskly a stálo to za to. Mario s náma diskutoval, zastavil nám na záchod a nakonec vylovil z peněženky mapu metra a daroval nám ji. V Madridu nám po cestě ukazoval důležitý záchytný body a nakonec nás mimo plán cesty hodil až skoro před barák :) to že jsme byli pouze 3 v autě a my s Veru měly spoustu místa na nohy, tašky, svačiny už byla fakt třešnička na šlehačce :) zpátky jsme sice měly trochu horší cestu, kdy jsme naopak jely plným autem a neobešlo se to bez známého padání usínající hlavy na prostředním sedadle, ale pořád to byla nejlepší volba v poměru cena/trvání cesty.
Kde složit hlavu?
Vzhledem k tomu, že jsem původně nevěděla, jestli pojedu sama nebo někoho sebou seženu, nechtěla jsem moc bydlet v hostelu a být tak trochu úplně ztracená. Sháněla jsem couchsurfing, ale moc se mi nedařilo, takže jsem nakonec využila efbíčka a poptala se po známých. A zase se mi osvědčilo, stejně jako začátku v Barceloně, že kamarádi kamarádů jsou prostě nejlepší možnost. Vasco a jeho partička nám byli nejlepší hostitelskou rodinkou, tak jsme jim poslední večer i přes únavu udělaly české menu a lá kalorická bomba - smažený camembert, branboráky a tvarohové knedlíky s jahodama. Mňam. Spaly jsme na gauči a na matraci, měly náhradní klíče a ještě nás kluci vzali do skvělýho tapas baru na vermut :) muchas gracias, Vasco!
Co nevynechat v žáru a horku Madridu?
Jelikož jsme s Veru neměly ani nejmenší tušení, co bychom měly v Madridu vidět a na nákup průvodce nebyl čas, poptaly jsme se kamarádů, kudy kam. První noc jsme tak s Vascem a jeho kamarády prošly La Latinu, Lavapies a okolí, kde jsme bydlely, podívaly se na Plazu Mayor, mercado de San Miguel, sedly si na claru a olivy, ochutnaly místní vermut a nálož tapas, viděly nejstarší restauraci v Evropě
Sobrino de Botín a na malebném naměstíčku snědly kuskus a popily pivo z plechovky. Výhoda a rozdílnost Madridu oproti Barceloně je ta, že město si pořád udržuje některé typické španělské tradice - jako například tapas zdarma ke každému drinku, který si objednáte. Konečně jsem tak pochopila pravý význam tohoto slova a trochu dost se naštvala na Barcu, že tady se na všem pořád výbírají penízky.
Ráno jsme vstaly, jak už je zvykem, podle španělskýho času, takže na snídani jsme se dopotácely někdy kolem poledne. Našly jsme docela roztomilou kavárnu s quichem, kterýho bych já osobně sežrala nejmíň třikrát tolik, sedly si nad mapu a trochu plánovaly, kam vyrazíme. Musím přiznat, že jako turistky jsme byly fakt dost špatný :) neustále jsme něco míjely, někam se vracely, bloudily.. ale nakonec jsme utahaný z šílenýho vedra spadly do trávy v parku Retiro, poobědvaly mizernej nákup z Carefouru a konečně vydechly. Plaza Puerta del Sol byla trošku španělštější a špatnější Time Square, výhled z 6. patra obchoďáku Corte Inglés z
tipu Vývařovny byl provoněnej cherry rajčátky a gurmánskými bufety, v magickým obchodě plným tajemných přísad, kočičích chlupů a ucha zajíce nás trochu vyděsil prodavač, který nás zavedl dolů do části s ozdobnými rituálními urnami. Co mě teda úplně nadchlo byl
Palacio de Cibeles, kde mají kromě skvělých výstav zadarmo taky úplně skvělý chill-out zóny a taky pověstnou vyhlídku, kam jsme se kvůli siestě nedostaly. Proč tohle třeba nepostaví místo té pitomé díry na Národce? Achjo. V El Retiro jsme kromě pochybnýho obědu šly taky na lodičky, a kromě opalování s pivem v ruce jsem si taky chytře narazila záda. S hrbem na zádech jsme se doklopýtaly do Círculo de Belles Artes na výstavu fotek, rooftop bar a výhlídku a pár veselých obličejíků v fotografické budce za 1euro. A teď pozor, všechno jsme to naprosto úspěšně zakončily v podle Vasca "nejlepší indické restauraci v Madridu"
Shapla, kde jsme opravdu musely potvrdit, že lepší "indu" už jsme dlouho nejedly. Chicken curry s ananasovou rýží, viva!
A jako správný objevovatelky jsme se i před únavu a pastel de belem z místní pekárny vydaly na průzkum nejvíc "hip" části, East Village a Camden Town Madridu - Malasaña. Jenže to se fakt popsat nedá, to se musí zažít. Koncentrace nejvíc cool kaváren, barů, prostorů na kilometr čtvereční obrovská, lidi sedící na zemi a hrající na kytary a tak vůbec. Jediná škoda je, že narozdíl od Barcy je v Madridu v úterý dost ticho - krize se tady v nočním turismu objevuje podle mě daleko víc. Rychle jsme se rozhodly, že do Malasaña zavítáme ještě zítra přes den a prozkoumáme ji, co nejvíc to půjde.
Poslední den jsme posnídaly na lavičce několikero mléčných výrobku a ovoce z pyrenejskýho supermarketu Dia. Turistiku jsme začaly na druhé straně centra Madridu Palaciem a katedrálou Santa María la Real de la Almudena. Ta byla narozdíl od zavřeného paláce fakt nádherná - barevné vitráže jako by vysázel sám Picasso, krásnej zdobenej strop připomínající indiánské vzory, spousta světla a netradiční tvar. Parky kolem paláce však byly uplnej opak, parkoviště přímo vedle, divná atmosféra, jeřáby, turistický autobusy. Nelíbilo. Náladu nám však spravil objev v parku kolem Templo de Debod. Potkaly jsme Brumbála i s magickou hůlkou! Kdo nevěří, přesvědčí se sám na přiložené fotografii.
Proběhly jsme kolem Plaza de España, znovu se nechaly okouzlit Malasañou a hlavně kavárnou a co-workingovým prostorem La Bicicleta (více o ní v příštím samostatném postu), podívaly se do gay barria Chuega a dokonce stihly El Prado zadarmo od 18:00. Po Goyovi a Rembrantovi jsme už jen vybrakovaly Lídl a postavily se k plotně, kde nám pod rukama vznikala rozlučková česká večeře. Boj s knedlíky nakonec všichni vyhráli a po posledním spánku na matraci jsme zamířily sdíleným autem zase domů, do Barcelony.
Madrid jsem si zamilovala. Je příjemnej, živej, plnej dobrýho jídla za dobrý penízky. Malasaña je ráj na jakýkoli posezení a na rybníku v parku Retiro jezdí kajaky. To moře tam ale strašně chybí. Co kdybychom se kolektivně domluvili, že Madridu najdeme nějakej plácek u slané louže a prostě a jednoduše ho tam přesuneme? I když, jak nad tím tak přemýšlím, možná někdy po všech těch klimatických změnách přijde moře k Madridu samo.
