Hippie van life

Kdo mě zná, ví, že o oceánu básním v intervalu od pořád do nekonečna. Ta jeho mohutná síla a divokost mě hrozně přitahuje a vítr vanoucí do tváře mi nasazuje úsměv (metaforicky a někdy vlastně i opravdově, záleží jakou rychlostí vane, to jsou mají pak mimický svaly rozcvičku). Nevěděla jsem, jestli se k němu vůbec ještě stihnu podívat či jestli na cestu vůbec budu mít eura. Ale Luke se nenechal odbýt a nakonec se očekávaná cesta k Atlantiku přes všechny klády pod nohama uskutečnila. 

Měli jsme štěstí, protože nám stačilo dostat se do San Sebastianu, kde nám Lukův šéf a kamarád Tim (se kterým vytváří geniální surfovou online platformu Surfelocity) půjčil Lunu, roztomilej hippie Volkswagen van, se kterým jsme následně procestovali baskické a kantabrijské pobřeží. Z Barcelony jsme koupili lístky na vlak Renfe v promo akci za 46 ecek. Je-li jsme ráno po práci, kolem 7:30 ráno a za nějakých pět hodin prospaných po probdělé noci strávené mícháním koktejlů jsme už hleděli na zamračené nebe nad San Sebastianem. 

Tim se ukázal jako správný hostitel, protože nás hned po poledni vzal do baru na pintxos/tapas a na malý pivo, ukázal nám celé vybavení Luny, solární panel pohánějící ledničku, skládací stolek a postel/letiště a my se po dojezení zbytků svačiny na pláži jali vstříc dobrodružství. Prvním problémem bylo skamarádit se s navigací v telefonu, což se nám nedařilo asi natolik, že jsme se pěkně dlouhou chvíli motali v San Sebastianu a hledali cestu po pobřeží. Nakonec se ale Lotta, tedy dívka z Navigatoru, vzpamatovala a za odměnu nás čekala krásná cesta kolem oceánu s hustými lesy, džunglí i řekami okolo. Pro první noc jsme si po nějaké době vybrali městečko Lekeitio, protože vypadalo roztomile a kousek od něj byl vidět fakt strašidelnej ostrov. Zapíchli jsme to na parkingu vedle slepic a poprvé pochopili Timovo "budou se na vás dívat jak na gipsies". Retro VW van budil docela pozornost a lokálové si skoro museli držet oči, aby jim nevypadly. Obhlídka městečka se zdařila velice - poseděli jsme v přístavu, zabloudili, po cestě zpátky potkali dvě malý holčičky prodávající ručně dělané náramky, tak jsme si od nich jeden koupili. Byly z toho tak vyděšený, že na ně opravdu někdo promluvil, že vuběc nevěděly, co dělat. "Cuanto costa?" "Hmm.....cincueta centimos?" Když ji Luke dal celý jedno euro, hned mu začala zbytek vracet s tím, že je to moc, ale nakonec přeplatek přijaly a měly radost. A my měli radost, že ony měly radost :) aby toho utrácení nebylo málo, koupila jsem si CDčko pouliční skupiny, co tam hrála. Byli fakt vtipní. Edna y el viajero de tiempo a zčeknout je můžete tady.

Ranní kafíčko a kakajíčko v přístavu a zase šup do auta. Tentokrát jsme mířili do Mundaky, kam jsme také dorazili, nicméně parkovacích míst asi nula a hodná paní policistka nám poradila surfovou pláž Laga. A tam to byl ráj! Vlny sice skoro nula, ale útesy a kempeři a výborná atmoška. I přes špatné surfové podmínky jsme si nakonec půjčili velkýho "banána" a sjížděli pěnu. Bavilo nás to i tak, potkali jsme český surfaře, co tam kempovali a půjčili nám Surfguide, kde jsme si nastudovali nějaký zaručený swell-magnety. K večeru jsme se vydali směr Noja na jejich doporučení, ale bohužel jsme nenašli slibovaný "super kempink", takže jsme to zapíchli u pláže Ris, kde jediný, co rušilo oceánskou idylku, byly hotely přímo za zády. Ráno zataženo a vlny žádný, tak jsme se vydali strávit den v Santanderu. Ten nás trochu zklamal svou atmosférou a témeř žádným dobrým cool podnikem, kde by se dalo hezky najíst, tak jsem si aspoň koupila novej kus spodního prádla a jelo se dál. V pozdní odpoledne jsme konečně dorazili do Langre za kamarádama ze Surf-tripu (jestli hledáte fakt skvělý a kvalitní surf kempy, tak jedině s nima :), osprchovali se v TEPLÉ vodě a zamilovali se do celýho tohoto kouta země. Mohlo by to být docela jednoduše někde na Moravě, kde se pasou koně a krávy, roste vysoká tráva měkčí než si dovedete představit, pěstuje kukuřice a smrdí hnůj, ale ejhle, najednou je v dálce vidět oceán a mezi vlnama surfaři. Ubytovali jsme se na útesu s ostatními obytnými autíčky, půjčili si na další den surfy a pak už se nám 2 dny žilo jako v pohádce. 

Po cestě nazpět jsme v japonským stylu proletěli kolem pláže Laredo, vběhli do Bilbaa a skončili v San Sebastianu s Timem a jeho nejmilejší sestričkou Fem. Měli jsme asi ty nejkrásnější tapas v celé Špáni a povídali si o všem u čokoládovýho dortíku s ananasovou zmzlinou. Druhý den kluci napakovali auto Timovýma pěti švestkama, do kterých se počítala obří televize, 2 surfy a tak podobně, a vydali jsme se na cestu do Barcelony. Jenže asi 30 kiláku před ní došel Luně dech, zastavila se a už se nerozjela. Asi se ji taky nechtělo zpátky. Asistenční služba a taxík od pojišťovny nás ale nakonec domů stejně dopravili a nezbývalo než si zase zvyknout na normální městský život. 

I když v tomhle městě to na dlouhej smutek nevypadá.

________________________________

If you know me, you know that I speak about ocean in the range from always to infinitely. It's massive strength and ferocity really attracts me as well as the wind blowing in my face, putting on a smile on my face (sometimes metaphorically and sometimes literally, depends on how fast the wind blows - the mimic muscles work out). I didn't know if I would even manage to travel to the ocean this year because of the time and money. But Luke persisted and eventually the expected way to the Atlantic really happened.

We were lucky enough because we only had to get to San Sebastian where Luke's boss and friend Tim (with whom he works on an amazing surf online platform Surfelocity) borrowed us Luna, cute hippie retro Volkswagen van, in which we traveled the Basque and Cantabrian coast. From Barcelona, ​​we bought tickets for the Renfe train in promotion for 46 euro. We took the train in the morning after work, around 7:30, and in about five hours sleeping in the train after a sleepless night spent by mixing cocktails we looked up the cloudy sky over San Sebastian.

Tim proved to be a great host, because after we arrived he immediately took us to a bar for pintxos / tapas and small beer, he showed us all the equipment Luna had, like a solar panel powering the refrigerator, folding table and a big bed. After we finished all remains of snacks we had on the beach, we started our adventure. The first problem was to make friends with navigation on the phone, which we probably didn't manage to do well, because we spent a pretty long time just circling in San Sebastian, looking for the way along the coast. Eventually, however, Lotta, the girl from the Navigator, recovered, and as a reward we had a beautiful trip around the ocean with dense forests, jungles and rivers around. For the first night we chose a small town Lekeitio, because it looked cute and there was really scary island next to it :) We parked next to the hens and cock and understand Tim's "they will look at you as on gipsies." Retro VW van aroused the attention of quite a lot of locals, which almost had to hold their eyes to not lost them. But the town was lovely - we sat in the harbor, got lost along the way back, then met two little girls selling handmade bracelets, so we bought one from them. They were so shocked that they really had someone to buy something, that they didn't know what to do. "Cuanto costa?" "Hmm ..... cincueta centimos?" When Luke gave her entire one euro, she immediately wanted to give him back the rest saying it's too much, but in the end she accepted the overpay and was so happy. And we were happy because they were happy :) as if that spending wasn't enough, I bought a CD of a street band that played there. They were really funny. Edna y el Viajero de tiempo and you can check them here.

Morning coffee and cacao in a port and let's go back to the car. This time we headed to Mundaka, where we arrived safely, although there werearound zero parking places and the nice lady cop advised us to go to a surf beach, Playa Laga. And there it was paradise! While the waves were also almost zero, there were amazing cliffs and campers and excellent atmosphere. Despite the poor surf conditions we finally rented a big "banana" and ride foam at least. We enjoyed it anyway, we met Czech surfers, who camped there and lend us Surfguide, where we studied some guaranteed swell magnets. In the evening we headed towards Noja on their recommendations, but unfortunately we did not find the promised "super camp" so we stuck on the Ris beach where the only thing that disturbed oceanic idyll, were the hotels directly behind our backs. Morning was cloudy and there were no waves, so we went to spend the day in Santander. It disappointed us a bit with its atmosphere and almost no cool place, where we could eat well, so at least  I bought new piece of lingerie and we drove away. In the late afternoon we arrived in Langre where my friends from Surf-trip have a surfhouse (if you're looking for a really great quality surf camp, you should go with them :). We showered in WARM water and fell in love with this part of the world. It could be quite simply somewhere in Moravia, where the horses and cows are grazing, where tall grass softer than you can imagine is growing, where are corn fields and stinking manure, but suddenly, in the distance you see the ocean and the surfers between the waves. We stayed on the cliff with the other camping cars, borrowed surfboards on the next day and then the next two days we were living in a fairy tale.

On the way back made some Japanese style tourism, we passed around the beach Laredo, ran to Bilbao and ended up in San Sebastian with Tim and his amazing sister Fem. We had probably the best tapas in Spain and we were talking about all eating chocolate cake with pineapple ice cream  The next day the boys packed the car with Tim's stuff, as a giant TV, 2 surfboards and so on, and we set out to a trip to Barcelona. But about 30 km before Barca, Luna breath was over, she stopped and didn't start again. I guess she didn't wanted to get back either. Assistance service and a taxi from the insurance company drove us eventually home and we had no other choice than get used to the normal city life again.

But in this city the sadness doesn't last too long.

People of Barcelona

Jeden z posledních projektů do školy bylo taky Tema libre, neboli Volné téma, jak mnoho z vás vytušilo. Mým nejoblíbenějším objektem zájmu jsou lidi. Krásní, škaredí, zajímaví, vtipní, charismatičtí, ale hlavně s příběhem. Dlouho jsem se dneska přemlouvala, abych se zvedla a šla fotit. Styděla jsem se, byla jsem otrávená, nechtělo se mi. Ale musela jsem a všechno nakonec bylo úplně naopak. Dnešní odpoledne bylo jedno z těch nejpřekvapivějších. Bylo to takový to pomyslný nakopnutí zase začít věřit v to, že Barcelona nejsou jenom domácí úkoly, zkoušky a stres ze španělštiny. Poslední měsíce jsem začala být skeptická a hlavně zklamaná. Každý město se stane šedý a otravný, když si ho nemáte čas užít. Hodně jsem se mračila a místo toho, abych se šla ven usmívat, jsem seděla doma na zadku a půl dne prokrastinovala než jsem se dokopala "get the shit done". 

Dneska jsem si dala novoroční šestnáctolednový předsevzetí. Až mi zase bude smutno, půjde ven a budu se bavit s lidma. Sednu si zase vedle někoho na lavičku a zeptám se ho, jestli si ho nemůžu vyfotit. Vlezu do malé kytarové dílničky a zjistím, jak se vyrábí. Zkusím se naučit hrát na příčnou flétnu s úplně cizím člověkem v parku. 

Howg.

Popisky jsou v angličtině, protože Anna. Takže pro Annu:

This is one of the guys from the Paki's shop in my street. He looks really sad in this picture, but normally he smiles a lot, so maybe he just wanted to make the real atmosphere for the shot.

T: "Hi, can I take a picture of you and your dogs."

"Suuure, the hardest thing will be to keep them together."

T: "So you are just making guitars or also some other musical instruments?"

"And you are just studying journalism or some other stuff?"

T: "Is Spain a good country for guitars? Everybody plays here, no?"

"Not at all. Before, yes. No, nobody wants to play anymore."

"Do you want me with the scissors?"

This girl was sitting on the bench and listening to music. I came to her and ask her if she's here running or what. And if I can take her picture. So she stood up, let me have her picture taken and start running. Haha. I am her conscience. Or training watcher.

"I am feeding this birds every winter."

"I am 64! Really, you don't believe me, ok, I will show you my ID."

T: "Do you think I can look as good as you, when I will be the same age?"

"No."

"I have a dog somewhere here, but he doesn't like to take pictures." 

These girls were taking after-school jumping pictures, so I helped them to take some and they posed for me in exchange. 

"I am music teacher. I play on piano, I am also composing for movies. But I just decided I want to learn to play flute. I bought this silver one from my friend."

"Music is really important. It's a way to express yourself. And I thought it would be even better in the nature."

"You should try it!"

"Are you Swedish? jfbjefhef (something Swedish, Oskar and Kristin forgot to teach me this :)"

T: "You should take the picture with the skateboard and the book."

"Naaw, the book is really stupid."

"Like this?"

T:"Oh, you're from Sweden, that guy over there just told me I look Swedish."

"You definitelly look Swedish!"

T:"What you're doing here?"

"You know just skateboarding a lot and working a bit."

Nu nu

T:"Can you please stand close to the meat, I think the blood stains on your jacket really match it."

"What if I look stupid?"

I bought the juice for taking the picture :)

T: "What is this?

"It's a small boutique, hairdresser's and a workroom."

Oh, Barcelona.

Začátek prosince byl v Barceloně asi takovej.

Video by Tore.

Zpívání by Barbara Moleko.

UN FUTURO DIGNO

Ráno vstanu pár hodin poté, co poprvé zazvonil budík, ostatně jako každý den, kdy nemám přednášku. Po cestě do kuchyně pohladím Una, velkého psa v našem malém bytě, kterého si sem na pár dnů odložil bývalý přítel mojí spolubydlící. Postavím vodu na čaj, zaliju cereálie mlékem a vrhnu se k stříbrné elektronické krabičce, abych zkontrolovala, jestli se svět náhodou nezměnil, zatímco jsem spala. Že jsou na celém pyrenejském poloostrově stávky a manifestace, není žádná novinka, od té doby, co jsem před třemi měsíci přijela do Barcelony studovat Erasmus, už jsem jich zažila tolik, že se to na jedné ruce nedá napočítat. Dnes však probíhá stávka generální a média mají pré. V Madridu se střílí, v Tarragoně taky, ale všude jen gumovými projektily, takže je to prý dobrý. Neberu to nijak vážně, takových manifestací už tu bylo a ještě bude. Vždyť jen u nás na univerzitě studenti agitují téměř na každé školní události a není se čemu divit. Katalánský spolužák LLuís mi prozradil, že když před třemi lety nastupovat do prvňáku, platil za rok 700 euro. Dnes platí 2500. Několik jeho spolužáků se muselo vysněného titulu vzdát, protože na jeho získání jednoduše neměli „dinero“.

Když si jdu kolem čtvrté pro druhou snídani, přiběhne z venku spolubydlící celá vyděšená. Vypráví, že je celé město prázdné, obchody zavřené, dokonce Pakistánci na rohu, co nikdy nezavírají. Dušuje se, že potkala bandičku křičících týpků s šátky přes obličej. Nedá mi to, vezmu foťák a vyrazím do ulic taky. Město je ztichlé, mnohem klidnější a prázdnější než normálně, ale necítím se nebezpečně. Pořád se zde potulují turisti s Lonely Planet pod paží, děti jezdí na koloběžkách, obchody na Las Ramblas jsou otevřené. Dojdu až na Plaza de Catalunya a až tam uvidím masivní průvod, který se vydal na pochod městem. Lidí je tu nespočetně, ale všechno probíhá velmi organizovaně, dá se říci až mírumilovně. Nepočítám-li tedy tapetování budov bank plakáty s vyčítavými hesly a cákance barev ve stylu Jacksona Pollocka na barcelonské burze. Protestují důchodci, rodiny s dětmi za lepší budoucnost, studenti, pracující i vandalové, kteří se pouze chytli příležitosti. Nafotím hromadu fotek, nasaju atmosféru a vydávám se směrem k rakouské kamarádce, která nás dnes pozvala na domácí večeři.

A najednou se ocitám ve středu létajících kamenů a partičce Darth Vaderů. Ne, tohle není žádná vesmírná fantasmagorie, ale poctivé kameny hozené rozohněnou rukou a pár desítek policejních těžkooděnců v helmách a kombinézách přímo před největší gotickou katedrálou. Vidím na jedné straně ulice obrovský dav lidí, kteří se povzbuzují a troufají si čím dál blíž k té druhé straně, kde stojím já snad s celou policejní stanicí. Jeden z policistů se náhle rozběhl směrem k autu a za pár vteřin je zpátky s dlouhou černou puškou. V té chvíli se mi žaludek zachvěje tuším osmým stupněm Richterovi stupnice a o mrazu na zádech by se dalo říct, že přivanul při nejlepším ze Sibiře. Přeběhnu na stranu mezi hlouček ostatních – zbloudilých turistů, lokálů, zvědavých náctiletých kluků – a chystám se urychleně odejít. Ale něco ve mně nechce. Je zvláštní jakou moc má adrenalin, jak se v člověku, který tuší, že by měl jít možná radši domů, objeví nějaká zvědavost, jakési pokušení jít ještě o kousek dál, vyfotit ještě jednu poslední fotku, zůstat ještě o chvilku déle. Možná ve mě bude kus té špinavé, staré dobré novinařiny, možná dost dobře chápu, proč se někteří žurnalisti vydávají do válek a jako své poslání si vyberou žít v prachu, potu a krvi po boku vojákům, aby pak nabití vzrušením zasedli za stůl a všechno sepsali. Možná je v tom určitá forma úchylky, masochistické pokoušení, kam až se dá s adrenalinem v žilách dojít. Možná už taky dost dobře chápu, proč se cítím dobře v krizových situacích, kdy je jediná možnost zatnout zuby, sebrat se ze země a dělat, co je třeba. Adrenalin je hnací silou, a mě vehnal do ulic Barcelony mezi dav nespokojených obyvatel a jejich umělé terče. Někdo se přece musí obětovat jako beránek - za vládu, za banky, za korupčníky. A tak policejní sbor stojí podle rozkazů na místě a nechává na sebe házet kameny a petardy. A dav je bere zavděk, zlost je prý třeba si vybít a je vlastně jedno na kom. Na mrknutí oka mi policistů začne být líto. Jenže, jak by řekl známý psycholog Philip Zimbardo, takzvaný „luciferův efekt“ jde ruku v ruce s každým rozdělením moci a bezmoci, a tak se pod rouchem beránčím skrývá nepříčetný 90 kilový mužský, který bez meškání vystřelí nebo zbije gumovým obuškem křehkou dívenku. Koho je to potom vina? Vlády, policisty, dívenky? Davu?

Čekám až do konce, kdy baterka na displeji fotoaparátu bliká červeně a celá demonstrace se rozprskne do ulic. Támhle hoří kontejner a hasiči zkušeně zasahují, na cestě leží bota a z celého města jsou slyšet sirény. Město je špinavé, na zemi se válí sklo a odpadky, ale já vím, že už zítra ráno bude všechno vonět čistotou a nápisy na výlohách budou vydrhnuté. Patří to tak nějak k té jižanské nátuře. Bouřit se a bojovat a trochu dramatizovat. Ale aspoň je ve vzduchu cítit nějaký názor, nějaké přesvědčení. Myslím na Vánoce a na vůni mého pokoje doma v Česku a i když se mi stýská, mám vztek, že jediné, co v Česku nevoní, je právě ten názor. A někdo, kdo by si za ním stál.

(zatím jenom rychlý náhled z Flickru - výber bude brzo!)

Kterak jsme Guernicu skládaly

Asi tři týdny zpátky jsme se úplně náhodou doslechly o výtvarném odpoledni, které pořádá Museu Picasso. Jmenovalo se Big Draw a užily jsme si díky němu nádhernou procházku uličkami El Borne. 

Zanechalo v nás lehkou podzimní nostalgii a pár skvrn od lepidla na kalhotách. Po mapce jsme obcházely všechna stanoviště a tam, kde jsme si nemohly nic nakreslit nebo vyrobit, jsme alespoň obdivovaly tomu, co už z nás nevyhnutelně vyprchalo - dětské fantazii.

http://www.bcn.cat/museupicasso/bigdraw/en/index.html

Viděly jsme nadějné malé architekty...

... asi tak padesátku nových Picassů ...

... skvělé skeče...

... a nové obaly na čokoládu.

Nechaly jsme si poradit od profíků...

... a seznámily se s novými živočišnými druhy.

Na workshopu komiksů jsme možná zahlédly nového Franka Millera...

...a objevily jsme nejlepší vynález od dob sněžící koule alias zavařovačky s umělým sněhem - papírovou trubku, který ale fakt troubí!

Až vše nakonec vyvrcholilo kousek od Mercado de Santa Catarina v inspirujících prostorech Cercle Artístic de Sant Lluc. A vyvrcholilo to dokonale - obří mozaikovou Guernicou, poskládanou z nejpestřejších barev lidské představivosti.

pieces of Guernica by Anna, Rosel & Thea

 Najdete naše kousky ?