Hned po příletu jsem se vybatolila s mou obří bagáží až k autobusu, kterej mě za pět šede odvezl až na Plaza de Catalunya. Díky bohu tam na mě čekal Gustavo, jeden z mnoha kolumbijských kontaktů, který jsem získala díky kamarádovi Honzovi (díky, Honzo!). Gustavo je maličký, šestadvacetiletý chlapec, s obrovským zápalem pro pečení chleba. Se stejným zápalem se taky ujmul mýho největšího kufru a s upadlým kolečkem ho vláčel statečně celou cestu. Dali jsme si pivo v mém první tapas baru a po pár zatočených uličkách už zvonili na Mari. Mari je má druhá kolumbijská kamarádka, je ještě menší než Gustavo, pořád se směje a kromě toho, že pracuje jako číšnice, vytváří dokonale Pinterestový domácí dekorace. Na vaření jí moc neužije, ale s největší chutí sní všechno, co se ukuchtí někdo jinej, takže jsem si i po obyčejných palačinkách, vždycky připadala jako hotová Martha Stewart. Hned prvních pár hodin jsme s Mari a Gustavem strávili na pláži, dokonce do vody jsem jednou skočila, obhlídli jsme okolí a dali si arepu. Arepa je typická jihoamerická pochutina, je to kukuřičná placka, vlastně něco jako kebab, do které se nacpe, co dům dá - kuře s avokádem, čerstvý sýr s banánem, maso, zelenina, todo. Ještě stihneme koupit španělskou SIMku, jakousi pomyslnou digitální bránu do nové půlroční éry mýho života. A večer, když se domů vrátil Leo, poslední z trojice kolumbijských polo-svatých s obrovským srdíčkem, chystáme se vyrazit na mojí první noc v Barce. Leo je music, soul, sweat, earth a energy. Řekl to o sobě sám, při otázce "prvních 5 slov, který se ti vybaví při slově 'já' " v dotazníku, kterej mi Veru poslala z Prahy s prosbou o vyplnění. Seděli jsme po večeři s nacpaným břichem a já jsem se snažila překládat psychologický otázky do "easy-english", aby to Leo správně pochopil. Leo miluje svou zemi, strašně mu chybí rodina, která je daleko v Kolumbii, a po večer skládá písničky o měsíci pro svou malou neteř Lunu. Zpívá a hraje na kytaru v jedné kolumbijské kapele a minulý týden proseděl hodiny v nahrávacím studiu kvůli cédéčku. Dávají dohromady rytmy svých afrických předků, kteří před stoletími přišli do Jižní Ameriky, s tradiční kolumbijskou hudbou, a jeho snem je podělit se o tu krásu s celým světem. Někdy je docela bláznivej, ale je to jeden z nejvelkorysejších lidí, který jsem kdy potkala.
Večerní Barcelona. Horko, mnoho lidí, hudba na ulici, v barech, v restauracích. V Sugar baru objednáváme španělský pivo. Přebarvěte světla na červeno, rozházejte pár polštářů, hrajte indie muziku a dveře se nikdy nezavřou. Probíhá celovečerní trénink španělštiny, protože Mari neumí anglicky, a tak se učím nový slovíčka a snažím se je zapamatovat. Přesouváme se do nějaké irské hospody, kde DJ hraje směsku všeho, a trsáme. Potkávám další a další známí známých, a než se stačím rozkoukat, chýlíme ke konci večera. Poslední postávání na Plaza Reial už téměř prospím, tak se vydáváme domů. Leo odmítá, abych spala na gauči, takže se po dlouhým dohadování nakonec na pár dnů stěhuju do jeho pokoje, zatímco on sám spí v obýváku.
Druhý den začíná peklíčko. Šest pochůzek po bytech všude možně po celé Barce. Po prvním úspěšným telefonátu ve špánině, se mi taky daří koupit čtvrtletní lístek pro mladý na mhdčko. V metru je vedro, byty jsou buď krásný, ale s divnýma/starýma lidma, nebo škaredý a špinavý s lidma dobrýma. Potkávám asijskou DJ girl, hippíky s dítětem i starší single paní, která chce mít hlavně klid. Probíhám kolem Sagrady Familie a i v té rychlosti žasnu. Večer umírám v posteli a topím se v šíleným vedru.
V sobotu vyrážíme s Leem na kolech podívat se trochu po městě. Kolem pláže se dá jet pořád dál a dál, slunce praží, turisté se čvachtají. Skejťáci, longboardisti, cyklisti, všechno se to hemží, jezdí, sportuje. Na konci si dáváme pořádnej fresh džus. Malej nákup v supermercado, hurá domů pro kytaru a jde se na piknik v Citadele. Vykládáme, hrajeme si, zpíváme. Leo miluje Vodu živou od Anety Langerové. Kdesi to vyposlouchal od nějakýho Čecha a zařadilo se to do jeho TOP žebříčku. Hraje ji pořád dokola a nutí mě zpívat, protože mu se ten českej text moc nedaří. K večeru objíždíme pár dalších bytů a nakonec zapadnem i s Mari do random mojito baru. Vykládáme, ale naše unavený hlasivky nejsou schopný překřičet hlasitou latinskou muziku, tak se přesouváme domu a zase zpíváme a rozebíráme kolumbijský a český pohádky a zjišťujeme, že včelka Mája je nesmrtelná.
V neděli dostávám první krizi. Žádnej byt zatím není úplně ideální a pomalu mi dochází čas i trpělivost. Trošku se nervuju, ale k večeru nacházím dokonalej byt. V centru, balkónek, velkej byt. Skvělý. To ještě ale netuším, že tam bydlí fakt divnej týpek a zmatení spolubydlící a že ve středu odpoledne po tom, co dostanu klíče, se dozvím, že se tam vlastně stěhovat nemůžu a že teda nic jako. Aha.
Abych se trochu potěšila, kupuju svůj první suvenýr. UniverZen je týpek, co sedí v přístavu, hraje na kytaru, jednou nohou na bubínek, druhou nohou na druhý bubínek a ještě mu z boty visí takový rolničky, který cinkají. Zpívá. Je to něco mezi José Gonzálesem, Astronautalisem a Bon Iverem. Skvělý. A CDčko stálo jenom 10 éček. To chceš. Takže malá materialistická radost a příprava na další hledání.
V pondělí mi začíná intenzivní jazykovej kurz espaňol. Hned první den se dáme dohromady s mezinárodní partičkou, co se tam sešla. Medička Hanna z Jordánska, co studuje v Heidelbergu, Rakušanka Anna, Švédi Kristen, Oskar a Tone, Norka Turid a srbskej Němec Filip. Zkoušíme mluvit španělsky a všichni se bojíme toho, co nás čeká na univerzitách. Nicméně se z nás stávají nerozluční kamarádi a vidíme se téměř každý den. Miriam, naše španělská učitelka, je výborná. Pořád se směje a když odpoledne ve škole usínáme únavou a vedrem, mluví s náma ve španělštině o tom, co nás baví.
Pondělní večer připadá taky španělštině. Vyzvedává mě Gustavo a jdeme na tour the pub. S Gustavem se musím fakt snažit, protože anglicky téměř neumí a dal si za úkol mě naučit španělsky. Zastavujeme se v 213 na campari na ledu, dáváme si quesadillu po cestě a pokračujeme do Vermut baru na výbornej domácí vermut. Dokonce se mi daří vést konverzaci o špatné sociálně-ekonomické situaci v Kolumbii. Můj slovník obsahuje asi 100 slov, ale prostě se s tím zkouším poprat :) potkáváme nějaký kamarády a tak se zase seznamuju. Tady je to tak šíleně jednoduchý udělat si přátele. Kate je američanka z D.C., která je tady už přes rok. Mluví výborně španělsky, je nejmilejší a v London baru mi dává barcelonský rady. Barcelona je plná lidí. To město je neuvěřitelně multikulturní, jsou tu prostě všichni. Všechny cesty totiž nevedou do Říma, ani na Moráň (i když to tak jednu dobu vypadalo - Baru, posílám pusu!*), vedou totiž do Barcelony! Ta atmosféra je natolik opojná, že se jí nelze ubránit. Magneticky přitahuje. Stylový lidi, zajímavý osobnosti, velký charisma. A ti všichni se potkávají a navzájem se inspirují a tak vůbec. Zvláštní město.
V pondělí mi začíná intenzivní jazykovej kurz espaňol. Hned první den se dáme dohromady s mezinárodní partičkou, co se tam sešla. Medička Hanna z Jordánska, co studuje v Heidelbergu, Rakušanka Anna, Švédi Kristen, Oskar a Tone, Norka Turid a srbskej Němec Filip. Zkoušíme mluvit španělsky a všichni se bojíme toho, co nás čeká na univerzitách. Nicméně se z nás stávají nerozluční kamarádi a vidíme se téměř každý den. Miriam, naše španělská učitelka, je výborná. Pořád se směje a když odpoledne ve škole usínáme únavou a vedrem, mluví s náma ve španělštině o tom, co nás baví.
Pondělní večer připadá taky španělštině. Vyzvedává mě Gustavo a jdeme na tour the pub. S Gustavem se musím fakt snažit, protože anglicky téměř neumí a dal si za úkol mě naučit španělsky. Zastavujeme se v 213 na campari na ledu, dáváme si quesadillu po cestě a pokračujeme do Vermut baru na výbornej domácí vermut. Dokonce se mi daří vést konverzaci o špatné sociálně-ekonomické situaci v Kolumbii. Můj slovník obsahuje asi 100 slov, ale prostě se s tím zkouším poprat :) potkáváme nějaký kamarády a tak se zase seznamuju. Tady je to tak šíleně jednoduchý udělat si přátele. Kate je američanka z D.C., která je tady už přes rok. Mluví výborně španělsky, je nejmilejší a v London baru mi dává barcelonský rady. Barcelona je plná lidí. To město je neuvěřitelně multikulturní, jsou tu prostě všichni. Všechny cesty totiž nevedou do Říma, ani na Moráň (i když to tak jednu dobu vypadalo - Baru, posílám pusu!*), vedou totiž do Barcelony! Ta atmosféra je natolik opojná, že se jí nelze ubránit. Magneticky přitahuje. Stylový lidi, zajímavý osobnosti, velký charisma. A ti všichni se potkávají a navzájem se inspirují a tak vůbec. Zvláštní město.
Zbytek týdne probíhá rychle a bez meškání. Učení bručení, qué pasa y come estás? a večerní posedávání po barech a kavárnách. Stahuju Pelíšky se španělskýma titulkama a pouším je Mari a Leovi. Učím je o české historii a oni zase povídají o té kolumbijské. Potkávám přítelkyni Gustava, Julii. Napůl Švýcarka, napůl Francouzska, umělkyně, grafická designérka, ukecaná holka, které táhne na třicet a vypadá na teenagerku. Letos bude studovat v Londýně a pomáhá Gustavovi založit jeho vlastní značku domácího chleba Harinaguasal (Mouka-voda-sůl). V pátek se vydáváme na roof party ke Stefii a Simone. Steffi už je tu rok, je to maximálně árijská Němka a slaví narozeniny. Na střeše je nejkrásnější výhled, pije se všechno, co je po ruce, mluví se španělsky, zpívá se kolumbijsky, hraje se na kytary a na bubínky. Soused z vedlejší budovy volá policii. "Hey, I am the guy from the next building.." Steffi: "Greeeeeat, come to party with us!" "Actually, I just called the police." Aha. No tak nic, přesouváme se dolů do bytu a pokračujem. Poté, co Leo urve tři struny na kytaře, můžeme se v 5 ráno konečně odpotácet domů. Uff. Party hard.
A v sobotu jsem se konečně přestěhovala. Spokojená jsem úplně ze začátku nebyla, pokoj má na mě moc malý okno a je takovej tmavej, ale mám velkou postel, krásnou mintovou komodu a terasu na střeše. Byt je v úplně dokonalé lokaci - kousek od přístavu, v centru starýho města, blízko stanice metra Jaume I. Bydlím s Rominou, Argentinkou, co tady bere podporu a přivydělává si jako číšnice. Je docela hodně pokérovaná a moc hezká. Podle toho, co jsem vypozorovala ze všech věcí, co máme v bytě, to bude holka se zajímavým životním příběhem. Časem ho z ní dostanu :) a byt je celej barevnej, takovej ten bohémskej styl, stará budova, starý všechno, ale má to svý kouzlo. Ještě pořád nemám pořádnou skříň s ramínkama, ale v pondělí jedem do IKEA (yaaay), tak se těším, co mi vyberem. V neděli jsem se s partičkou z jazykovky vydala kousek za Barcelonu na beach party, která byla sice moc roztomilá a s dobrou muzikou, nicméně se dost ochladilo a po jednom kebabu v místňáckým stánku a po pár pivem jedu se Skandinávcema kolem osmé večer radši domů, vyspat se trochu na další týden.
V pondělí jsem si s Hannou udělaly radost a zašly jsme do 213 na obědový meníčko. Stálo sice deset pade, nicméně připadaly jsme si jako v nějakým fancy-dining. Okurková polívka, cod fish krokety, dezert a pití. Mňam. A abych toho jídla neměl málo, večer jsem si ještě skočila do parku Citadela s Gustavem na piknik. Sweet Barcelona nights! Druhý den jsme se konečně vydaly s holkama na pláž. Seznamujeme se s novýma spolubydlícíma Hanny a čteme španělskej Cosmopolitan. Quires algun Spanking? Con mano o otras cosas? Teď už jsme připravený fakt na všechno!
Ve středu jsme poprvý nasedli do vlaku směr UAB. Zapisujeme se na International Welcome Point a každej se utíkáme podívat na svojí fakultu. Moje je moc hezká. Červený cihly, velký industriální okna, radio učebny, nahrávací studia. Akorát ty předměty budou ve španělštině pěknej záhul. Úplně náhodou potkávám holky z Česka, o kterých vím, že tu mají taky studovat. Docela vtipný, vyjdu z fakulty a někdo volá "Theo? Seš to ty?" a stojí tam dvě holky s obříma kuframa. Holky bydlí na kolejích na kampusu, což je teda docela z ruky a do Barcelony je to půl hoďky metro-vlakem na Plaza de Catalunya. Ale tak třeba to má i svý výhody. Jedem s Annou zpátky do milovanýho města a vaříme si u ní oběd. Večer má rozlučkovej věčírek jedna Švýcarka Nina, která přijede na letní semestr a teď si to tu byla jen na 3 týdny trochu obhlídnout a naučit se něco na jazykovým kurzu. Večírek byl u Norů na střešní terase, odkud mají neuvěřitelnej výhled na Tibidabo a Montjuic. Vykládalo se, pilo se, seznamovalo se. Venku na ulici hledáme nějaký tanečky, ale lidi na nás akorát tak lijou vodu z okna (místní řešení pro rušení nočního klidu). A tak se postupně odtancujeme domů.
Ale v pátek přišla mega party. Hanna a její spolubydlící měli kolaudačku bytu. Mají obrovskej kvartýr, kde bydlí 8 lidí a naproti přes chodbu v podobným bytě další studenti. Myslím, že nás tam bylo tak přes 60 určitě. Vrátily jsme se s Annou zpátky na střední a namíchaly si nějakou tu Havanu s kolou a s PETkou pod paží se vydaly na večůrek. Bylo to fakt skvělý. Dokonce jsem dělala v jednom pokoji na chvíli DJku a udržovala si publikum pěkně na vlně, hoho. Tak kolem druhé přichází policiéé a tak jsme za zavřenýma dveřma kukátkem pozorovali, jak všechny z toho druhýho bytu vyhazují ven. Docela vtipná situace, kdy se asi 30 lidí krčí u jedněch dveří a přetahují se o škvíru ve dveřích. Party se přesunula do ulic, jenže ukočírovat takový kvantum lidí je spíš nemožný, takže se postupně rozpadáme a ztrácíme a už ani zpívání Samba De Janeiro a Wannabe nás zase tolik nebaví. Začínáme být pěkně pissed off. Hledáme tanečky a žadný, co by se nám líbily, nemůžem najít. Chceme jít do klubu, ale týpkovi se nelíbíme. "Chicas guapas gratis, pero para vosotros es 10 euros!" Aha. Takže poučení dnešního večera je, že jsme tak ošklivý, že nás nechtějí pustit to baru. Někde na Plaza Reial potkáváme s Annou Tobiase a Erin, kteří mají volný vstupy do klubu Family, a tomu se v danou chvíli nedá říct ne. Trošku si ještě trsneme, ale Anna mizí domů a já si nakonec vykládám s dalším spolužákem Sebastianem u empanady (taková plněná zeleninová nebo masová kapsa) na Las Ramblas. No a tak si chci koupit ještě jednu empanadu, jdu za tím týpkem, co je prodává, a on přede mnou uteče. Dostávám už fakt depresi, že je se mnou něco špatně, ale pak si všimnu policajtů, co obchází a dávají prodejcům pokuty. UFF. Nechce se nám spát, tak se se Sebastianem vydáváme na půl hodinovou cestu na pláž, jakože se teda vykoupem v noci, ne asi, jsme přece spontánní. Aha, jenže v půlce cesty už nás to docela nebaví, to chození, a když konečně uvidíme písek, jsme úplně vyřízení. Skočíme si do vody, ale se strachem, že nám někdo z těch podivných individuí, co chodí okolo, ukradne všechny věci, zase rychle vylezem zpátky na břeh a šupky dupky domů. Sebastianovi se po cestě bohužel všichni trochu smějí, protože s mokrýma trenkama pod kalhotama vypadá, že to spíš nevydržel, než že šel plavat. No a já doma v 6 ráno potkávám Martina, přítele spolubydlící, tak si sednem na terasu, on si zakouří, já si procvičím zase trochu špániny a pak už jdu konečně spát.
Jo, ráno mám samozřejmě kocovinu jako blázen, takže se v jednu vykopu z postele, nějak zvládnu dojít na pláž, poslechnu si historky z večera, zasměju se a je mi líp. Odpoledne se zúčastníme nějaké Erasmus free walking tour po Goticu a El Borne, nicméně je nám všem dost špatně, takže jdem nakonec radši na výborný quesadilly do La Fianny. A zítra má přiletět Fraitovka, tak se na ní musím trochu vyspat a připravit se na zítřejší pool party. JO. Myslím, že to tu bude skvělý.
Julia: "One of the first things I wanted to have in Barcelona is a boyfriend. You know, it gets cold in the winter and I really wanted to have somebody to warm me."
Žádné komentáře:
Okomentovat