Jeden týden se vždycky zdá jako něco, co musí trvat strašně dlouho, ale všechno nakonec uteče světelnou rychlostí. Tři a půl týdne tady a jsem lapená v pasti. Odjezd se zdá jako něco nemožnýho. A to dokonce i přesto, že ulice často smrdí čuránkama a procházet se po zdejším Václaváku aka Las Ramblas je jako snažit se prodírat mezi lidmi v narvané koncertní hale. Protože kromě moči tu voní moře, na nohou si domů nosím písek, z malých roztomilých vývařoven voní quesadilla a při každým špatným odbočením z trasy najdu něco novýho, nečekanýho.
V neděli přijela Veru. Poprvý jsem trochu poklidila pokoj, aby měla kam poskládat svý věci, když jsme je do 5 patra opět dotáhly bez výtahu. Vyčerpalo nás to natolik, že jsme si na pár hodin daly siestu a já se trochu poučila španělštiny, že jo. Chcete taky? Romina se na tom učí anglicky a je to skvělý. Duo Lingo - http://duolingo.com/. Večer jsme se vydaly do víru našeho španělskýho Manhattanu. 213 a náš oblíbenej fousatej číšník, Hanna a noví italští kamarádi, Irish pub, kde potkávám Jorgeho z kolumbijské partičky a začíná se zdát, že Barcelona se pro mě stává tou malou vesnicí, kde známí jsou za každým rohem. Líbí se mi to.
Pondělní španělština se přesouvá na odpoledne a abychom s Annou nemarnily čas zevlováním po ulicích, sedneme na metro směr IKEA. Z plánovaného odpočinkového dopoledne stráveného nakupováním se stává boj o krk v přeplněným obchodě. Aha. Zítra je svátek Katalánska a domácí si očividně udělali prodloužený víkend kvůli nakupování nábytku. S novým štendrem, ručníky, papučema a vůbec všema těma maličkostma, který vždycky naházíte do tašky, když kolem nich v IKEA procházíte, se konečně dostaneme ven a šup šup domů, prokázat svý montážní schopnosti. "Skříň" stojí, vyhazujem s Romi starou, zabírám si krásný kožený křesílko a konečně se ve svým novým pokoji cítím jako opravdu ve svém. Večer vyrážíme na beach party na Barcelonettě, kterou pořádá naše berlínsko-drážďanská Saskia. Z plánované dvacítky lidí se rozrůstáme na několik dalších desítek, kolemjdoucí se přidávají k nám, sedají se za náma do písku, pijí pivo a vykládají. Policie nás očividně pronásleduje, protože po pár hodinách se přijede předvádět v plážových autíčkách. Krouží kolem nás a nic, tak nevím, jak si mám tohle sémanticky vysvětlit, každopádně se po čase zvedáme s předstíráme, že odcházíme. No a jakmile jsou pryč, hurá zpátky na pláž. Z malýho stereo repráčku hraje hudba, tancujeme, zpíváme. Kde se vzal, tu se vzal, vedle nás stojí téměř nahej úplně černočernej černoch, ze kterýho kape voda. Přišli si pro nás afričtí bohové? Ne, týpek je ze Senegalu, dělá DJe, mluví lámanou angličtinou a šel si zaplavat. Pozve nás všechny na večírek, kde hraje, a polonahý a stále mokrý odbíhá do tmy.
V úterý se to stane. Vyrážíme ven z města na pláž Castelldefels vláčkem. Je nádherná, čistá, nikdo se nám nesnaží prodat lístky na nejlepší party našeho života. Na moři jsou vlny. Juchu. Skejtujeme na Toniným longoardu kolem pláže a je nám skvěle. Odpočinutí se vracíme zpátky do Barcy a na nádraží Franca to začíná. Supermani s katalánskou vlajkou místo pláště. Všude. Independencía. Oficiální den Katalánska, celonárodní svátek a bujaré politické demonstrace. Všichni za jednoho. Průvody, koncerty, letáčky. I když s tou myšlenkou nezávislosti Katalánska nijak nesouhlasím, tohle byl obrovský zážitek. Trochu děsivý, ale plný nečekané atmosféry. Catalunya!
Středeční první den školy. Zmatený rozvrhy, klidní Španělé, neschopná mentorka, noví spolužáci. Připadám si zhýčkaná naší skvělou partou hic, která se sešla v jazykovce. Hned první den jsme byli všichni na stejné vlně, od první společné akce jsem je málem láskou umačkala, baví mě s nima trávit čas. S novýma spolužákama je to težší. Ne že bychom neměli společný téma - třeba společnou školu, že ano - jen je to jiný. Ale dáme tomu šanci. Vracím se domů plná dojmů, s bolavou hlavou z prvních hodin ve španělštině, které stále nejsem schopná naplno porozumět. Volá mi Romi, že jede na týden pracovat na Ibizu. Haha, lucky girl!
Ve čtvrtek ráno dobíhám pozdě na hodinu Realizace fotografie. Profesor mluví španělsky, ne katalánsky, což je obrovský plus a já mám rozhodnuto o prvním předmětu. Potkávám Dorothé, belgickou sympaťačku, se kterou jsem si psala už předtím na efbíčku, a konečně cítím, že alespoň jedna spolužačka bude dobrá. Domlouváme se na fotografickou skupinku pro příští týden do temné komory a já se vydávám za tutorem. Ludovico Longhi je Ital, nemluví anglicky a chodí s půlhodinovým zpožděním. Pamatuje si mě z rána, kdy jsem omylem vlezla do špatné třídy, kde zrovna učil. Bude mu kolem čtyřicítky, kromě ofiny nemá téměř žádný vlasy, knír mu trčí na všechny strany a na počítači má nálepku "Flirt me if you can". Ale je hodnej. Naštěstí se mnou byli na konzultaci ještě jeden Ital a Němka, tak mi překládali to, čemu jsem pořádně nerozuměla. A zase vyčerpaná domů, ale dneska žádný spaní, dneska se vydáváme na gallery opening. Veru potkala úplnou náhodou ve městě kamarádku Lucku, která tady studuje architekturu a hned se s ní domluvila na večerní setkání. Kousek od metra Bogatell je stará továrna, kde bydlí spousta mladých kreativců, kteří tady uspořádali interaktivní výstavu. Skákací photo booth, nafukování balónku na projektoru, nástěnný puzzle, skládací hlavy... do toho všeho hraje über cool hudba, po celým prostoru se potulují stylový lidi, hipsteři, holky v buřinkách, fousáči a vůbec krásní lidi. Seděli jsme na zemi před galerií, povídali si s celou Lucčinou partičkou, zjistili jsme, že známe stejný lidi a že jsme byli na stejným večírku u Hanny v bytě. Barcelona je vesnice.
V pátek ráno ve škole se rozhoduju pro další předmět. Design a vizuální kompozice, kde se opět mluví španělsky a ne katalánsky, takže je zde nějaká malá naděje, že možná budu rozumět. Španělský spolužačky si mě hned vzaly do skupinky a s nadšením poslouchaly, jak jim mou špatnou španělštinou říkám odkud jsem, co tady dělám, kde bydlím, co se mi líbí. Mluvím, mluvím, přemýšlím nad minulými časy a najednou si uvědomím, že mě poslouchá celá řada. Haha, dnes jsem ta nová, zajímavá holka, která přijela kdoví odkud, ale myslím, že za pár týdnů je to čekání, než ze sebe za 5 minut vypravím jednu větu, přestane bavit :) Večer pořádám pro holky večeři u mě na terase. Trochu s Veru zaspíme, takže všechno děláme na poslední chvíli s mokrýma vlasama a gaspacho teče všude. Ale nahoře pod hvězdama je skvěle. Povídáme si s holkama o zážitcích z prvního školního týdne a nakonec se vypravíme do města. Champagnería, kam chceme skočit na tapas a na cavu je zavřená, takže se všichni nakonec vydáváme k Hanně do bytu. Asi se z toho stane páteční tradice. Po celým týdnu jsme ale strasně unavení, takže po pár locích piva a sangrii vyrážíme domů. Loučíme se s Annou na Plaza Jaume a potkáváme nějakýho kluka, co ho máme na fotce z minulýho týdne a nevěděli jsme, kdo to je. A ejhle, jde kolem nás. Hodíme s ním řeč a dozvídáme se, že je z Kapského města, pár let už tu žije a domů se rozhodně nechystá.
Sobotní ráno začíná zběsile. Veru se stěhuje do novýho bytu kousek ode mě. Taháme kufry zase do dalších schodů, utíkáme na vlak na pláž Ocata. Konal se tam totiž Brännboll, typická nordická hra, podobná softballu, akorát všechny pravidla třikrát převrátili. Prý si tak hledají svoji druhou polovičku. Jedeme půl hodinky vlakem , projíždíme Badalonou, kterou si už při pohledu z okýnka zamilujeme a zapisujeme si jí do deníčku jako "must-visit". Ocata Beach je nádherná taky. Malinký mušličky v písku, čisťounký, nádherně tyrkysový moře. Toreho stereo a utíkání z mety na metu. Západ slunce a kluci se skim boardama. Město v mlze. Ach. Fotíme kapelu a celou cestu ve vlaku zpátky řešíme s klukem Immanuelem Baskickou otázku nezávislosti. Večer nás čeká tour the bars. Začínáme v 33:45, baru plným gaučíků a sedaček s výstavou s názvem Autoporn. Rozebíráme obrazy, sedíme s Lorenzem na parapetu a hrajeme si na módní policii. Nakonec necháváme ostatní za námi a jenom já a Anna vyrážíme s klukama dál. Na Sant Pau, ulici, která je proslulá prostitutkama a pasákama, najdeme roztomilej bar v vysokým stropem, celej v takovým hippie stylu s Janis Joplin z repráků. Trsáme mezi lidma, řešíme krásu Španělek, vymýšlíme theme parties. Odtancujeme o dva baráky dál do Marselly, kde vyrábí vlastní absinth - žlutej, čirej a když se do něj nalije voda, zakalí se. Dřevěný stěny, stoly, židle, vysoký stropy, říká se, že v tomhle baru trávili čas všichni muži své doby - Picasso, Miró, Hemingway, Dalí. Načichneme všemi léty minulého století a vydáváme se na poslední podnik dnešního večera - Pipa Club. Ve starým bytě, v patře nádhernýho baráku na Plaza Reial se ocitáme u Sherlocka Holmese doma. Plno lidí, kulečník, vitríny plný dýmek. Nádherný secesní stropy, skvělá muzika a, i když tu není žádný parket, pohupujících se boků je tu spousta. Jsem okouzlená. Stojím u okna a dýchám čerstvej vzduch. Připadám si jako v jiný době. Už mi chybí jenom cigaretová špička a piha nad rtem.
Nedělní ráno se stává odpolednem. Na pozdní oběd se potkáváme s Veru s Leem a Gustavem. Jdeme na moje oblíbený quesadilly s guacamole, smějeme se a kluci jsou šťastní, že konečně poznávají Veru naživo. Nakonec nás zatáhnou do malé čajovny kousek od mýho domu. "Jaký zvíře jsem já?" Sweet Sundays.
A ještě jedna novinka na konec. Lucka mě inspirovala svým osobním projektem "každý-den-jedna-fotka", a tak můžete od dneška každý den čekovat jeden obrázek s vůní moře v EVERYDAY SNAPSHOT.
Žádné komentáře:
Okomentovat